„Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi?“ zamýšlí se autor biblického spisu ústy krále Šalomouna v situaci, kdy panovník dokončil stavbu jeruzalémského chrámu. I on jistě tuší, že v případě svatyně vybudované lidskýma rukama, svým vzhledem napodobující kultovní stavby své doby, je neadekvátní a troufalé hovořit o Hospodinově obydlí – i když jde jen o obydlí pro Hospodinovo „jméno“. Podobnou obavu ze snahy „svazovat“ Hospodina s místy pozemskými pozorujeme i u proroků; je jim jasné, že Bůh žádné hmatatelné, okázalé sídlo nepotřebuje, stejně jako nepotřebuje cítit vůni zápalných oběti. Jeho sídlo je v našich srdcích, a přebývá-li tam, projevem toho je láska k bližnímu.
Bože, dej, abychom byli hodni tvé přízně a lásky a aby naše duše a srdce byly hodny být tvým příbytkem.