Zní to jako pohádka, ale nejdřív to začne takřka jako horor: Elijáš od vdovy nechce málo, chce po ní to poslední, co jí (a jejímu synu) zbývá. Až poté, co se vdova o poslední sousto s prorokem rozdělí, se ukáže, že se tak otevřela naděje pro další dny. Ježíš po nás také nechce jen tak něco. Prosba jeho modlitby nás vede týmž směrem - potřebujeme si dnes a denně uvědomit, co přijímáme a že přijímáme první poslední a že si to potřebujeme uvědomovat a připomínat. Aby to nebylo nadarmo. Abychom se i my dovedli s druhými sdílet, dělit, nejen o to, co nám přebývá, nejen o to hmotné. Jak připomíná úryvek ze spisu první církve, Didaché: "Nebudeš váhat dát, a když dáš, nebudeš reptat. Poznáš pak, kdo je krásný odplátce tvé mzdy. Neodvrátíš se od nuzného, všechno budeš sdílet se svým bratrem a neřekneš: to je mé vlastní. Vždyť sdílíte-li věci nesmrtelné, čím více věci smrtelné!"
Pane Ježíši Kriste, v modlitbě, v rozhovoru s tebou si chci připomínat, co opravdu k životu potřebuju, co jej umožňuje. A co taky můžu sdílet, pouštět po vodě...