Mám sílu přiznat si svoje chyby? Sama před sebou? Mám sílu vyznat své viny? Před Bohem? Často zavírám oči, mlčím, modlitby neplynou, zavírám se do sebe, protože trucovitě utíkám před vlastní zodpovědností. Před vědomím, že jsem uhnula z cesty, že jsem si prosadila svou. Na úkor čeho, koho to bylo tentokrát? Taky na vlastní úkor...
Pane, zhřešila jsem proti tobě... Pokání je nepříjemné. Ale osvobozuje, otvírá prostor pro další vztah, pro rozhovor, taky pro odpuštění a smíření. Stojím o něj? A dokážu přijmout trest? Třeba ve formě následků svých činů? Nebo budu jen dál plakat nad rozlitým mlékem a vinu házet na kdeco a kdekoho kolem?
Pane a Bože, prosím, netrestej mě v hněvu, nenakládej se mnou, jak bych zasloužila, vždyť to by byl můj konec.