Je to naše útočiště. To je slovo pro dnešního člověka trochu archaické, ale zároveň je krásné. Útočiště je vlastně úkryt, bezpečí, zázemí. Právě to máme v Bohu, k němuž smíme přicházet jako děti ke svému Otci, který je miluje a je jim mocnou oporou. Tak jako dítě vidí ve svém otci toho, kdo je nejsilnější, stejně smí člověk takto vzhlížet ke svému Bohu. Bůh je náš ochránce - ale ne tak, že nás obklíčí a nedovolí jediný volný krok, abychom neupadli v tom zlém světě, ale tak, že nás prostě věrně doprovází. Nepřistupuje k nám jako majitel k věcem, ale jako milující Otec ke svým dětem, který usiluje o to, abychom se taky cvičili v samostatné chůzi. A přece jako ten, který nás neopouští ani v našem klopýtání i strachu, leckdy i zbytečném.
Hospodine, víc, než je třeba, se děsíme věcí, které ty máš přece ve své moci. Smiluj se nad námi a naši chabou víru znova utvrď a posilni.