Perspektiva času a perspektiva věčnosti - srovná se někdy vnímání Boha a člověka? Stvořitele a stvoření? Žalmista praví, že lidé jsou jako tráva. Ta sotva zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. Jako kluk jsem se v přírodopisu dozvěděl, že dospělá jepice žije pouhý jeden den. To není mnoho. Z pohledu jepice jsme opravdu metuzalémové, ale želva obrovská (270 let) nebo borovice osinatá (4 700 let) to mohou vidět jinak. Až na to, že stvoření prožívá různě dlouhá rána, poledne a večery a že má jiný čas kvetení a uvadání, jsme na tom v podstatě všichni stejně. Na rozdíl od Stvořitele podléháme změnám, působení času, a to od narození až do smrti. Na začátku každé důležité akce je třeba srovnat si správný čas. Podle koho si mám ale srovnat čas svého života? Podle sebe, společnosti kolem nebo Boha? Co zde v přítmí časnosti jen tušíme, budeme jistě vědět a žít ve světle Boží věčnosti.
Pane, nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.