Některé žalmy se rodí z hlubokých vnitřních krizí. Tento žalm se rodí z vnějšího tlaku, který (zatím) neotřásl vírou žalmisty. Ohlíží se, shrnuje svoji zkušenost s Bohem: dvě strany jedné mince. Popisuje, co prožívá vůči Bohu i co zakouší od Boha: jeho duše přilnula k Bohu a on vnímá, že Boží pravice ho pevně drží. Taková je lidská víra - dáváme se Bohu a zároveň jsme jím zachyceni, přilnuli jsme k němu, a přece to nejsme my, kdo se Boha drží. Víra se rozhoduje pro Boha, ale nakonec se všeho vzdává, neboť je přemožena Bohem. Většinou jsme si dobře vědomi rozhodnutí víry. Ale pak se naše západní zvídavá i pochybovačná mysl zdráhá vydat se Bohu a my si chceme uhájit nějakou míru autonomie - tvá pravice ať mě drží, ale ne moc pevně... Potom i první část verše zní jinak, nemůže jít o přilnutí, ale třeba o přiblížení.
Můj Bože, přilnula k tobě celá má duše? Držíš mě ve své pravici pevně? Má duše po tobě žízní.