Když Elíšu a jeho sluhu ohrožovalo celé vojsko Aramejců, byli pod Boží ochranou. Kolem nich se seřadila andělská armáda, aby je bránila. Ale zábavná na tom příběhu je skutečnost, že žádný anděl si tentokrát nezabojoval. Celé nebezpečí bylo zažehnáno úplně jiným způsobem, vtipně a elegantně, zázrakem seslaným na Elíšovu prosbu. Osobní stráž tam ani nebyla potřeba.
Není pochyb, že Bůh je mocný a má úžasné zdroje. A přece je používá co nejméně, mnohem řidčeji, než bychom si přáli. Elíšův příběh navozuje dojem, že preferovaný způsob zásahu by byla spolupráce s námi, naší vírou a modlitbou, a rafinované elegantní řešení spíše než obyčejná hrubá síla. Má to svou logiku. Ale kde v podobných situacích zůstává naše víra? Málokdy je jí tolik, aby s tím Bůh mohl něco podniknout. Což je škoda.
Mě osobně tahle myšlenka povzbuzuje víc než mnohé jiné výzvy. Když budu mít víru a budu se modlit, může z toho být vytvořeno něco efektního, nějaké bezbolestné a humorné řešení! Takové, o kterém si třeba za dva a půl tisíce let (bude-li svět ještě existovat) někdo rád přečte!
Pane, ať mám víru, skrze kterou bys mohl konat své mocné (a nápadité) činy! Amen.