Znáte nějakého člověka, co nikdy nereptá? Takového, jenž se vždy spokojí s tím, co mu přiletí do života, ani obočí nepozdvihne a nikdy neřekne ani: „Man hú?“ (Co je to?) „Život je jako bonboniéra a nikdy nevíš, co ochutnáš.“ Nikdy si nemůžeme být jisti citlivostí svých „chuťových buněk“, stejně jako je nepatřičné odsuzovat, že daný „bonbón“ někomu cizímu nechutná. Reptajícím lidem býváme občas my všichni. Zůstává podstatnou otázkou, zda chceme také rozlišovat a být za to dobré vděčni. Zda se chceme radovat a vědět o Boží milosti, kterou nám dává zakusit náš laskavý Otec. Odložit reptání a těšit se ze života s Bohem je pro nás potřebné. S vírou můžeme nakonec ustát všechno, co nám „bonboniéra života“ nabízí.
Otče, děkujeme, že se k nám, mnohdy tak nevděčným dětem, stále máš. Děkujeme za dar nového dne; nevíme, co nám přinese, a tak prosíme o tvého Ducha.