Smutek, naštvání, lítost, pocity selhání, marnosti. To vše často obnáší pocit viny. Opět jsem zklamala, opět jsem padla, zase se mi to nepovedlo. Ublížila jsem lidem i Bohu. Jak může být mé svědectví o víře v Boha pro lidi srozumitelné, když je tak často zklamu, ublížím jim? Zastavit se, pojmenovat, co a proč je špatně, to je odrazový můstek pro prosby o odpuštění. Někdo tomu říká sebereflexe, jiný zpytování svědomí. Jak úžasné je vědět, že Hospodin je připraven nám odpustit. U něj nemusíme žadonit, uplácet jej (čím asi?), s nejistotou se doprošovat. On sám nám vzkazuje, že na naši prosbu o odpuštění čeká a je připraven upřímnou modlitbu vyslyšet. Jsem stejně připravena i já? Jsem ochotná své chyby pojmenovávat? A prosit upřímně o odpuštění? Umím si pak odpustit i já? Sama sobě? A umím odpustit bližním? Zejména těm, kteří zraňují a ani „nevědí, co činí“?
Otče, odpusť mi prosím každý den znovu a znovu. Nauč mě odpouštět sobě i druhým tak, jak to nádherně umíš jen ty.