„Nebesa rozpínáš, Hospodine, jak stanovou plachtu, z mračen si vůz činíš a zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy.“ Dnes si to všechno představujeme trochu jinak a občas z toho plyne přihlouplá nadutost, že jsme chytřejší než dávní žalmisté, když toho o vesmíru víme víc než oni. Už jsme i poroučeli větru a dešti (s výsledkem nevalným) a mezitím jsme si nějak pošramotili klima, tak snad už je čas smířit se s tím, že staré žalmy nepopisují svět, ale připomínají, co všechno není samozřejmé a co všechno je dar. Ani ta voda není samozřejmá, ba ani vzduch. Snad aby člověk i se svým poznáním, trhem a pokrokem kapku zpokorněl a přesměroval se k vděčnosti. To ty staré žalmy věděly.
Z tvé ruky, Pane, přijímají tvé dary lidé vděční i nevděční a ty dopřáváš slunce a déšť pokorným i nadutým. Díky za tvou nezměrnou lásku.