Většinou jsme zvyklí přijímat všechno kolem nás jako samozřejmost, kterou nám přece zajišťují patřičné zákony, případně „úroveň“ naší kultury. Často se nezamýšlíme nad tím, že to tak nemusí být nebo kdo je původcem všeho dobra. Bláhově se můžeme domnívat, že jsme všeho dosáhli sami, svým úsilím, svými schopnostmi. A proto nemusíme být přece nikomu nic dlužni ani za nic vděčni. Sami jsme přece tvůrci všeho! Opak je však pravdou. To, co vede společnost i jednotlivého člověka na okraj krachu, odcizení a propasti, je právě nevděčnost a samolibost. Každodenní dík a vděčnost – to obé by mělo provázet čas, který je vymezen pro naše pozemské putování.
Dej nám, Hospodine, abychom si byli neustále vědomi své bezmocnosti a dovedli ti za každé situace děkovat za dary, které od tebe dostáváme.