Žalmista se nám trochu básnicky „rozšoupnul“, když spojil do jedné věty slova „Hospodin“, „zvolit“ a „dědictví“. Copak Stvořitel po někom dědí? Copak si dědictví někdo vybírá?
Ta slovní hříčka má však zdůraznit, jak drahý je Bohu jeho lid. Dědictví tu nepředstavuje nějakou obyčejnou realitu, třeba starosti s notářem, daněmi a příbuzenstvem. Dědictví je tu tak trochu jako ve starých detektivkách diamantový náhrdelník. Nebo pro dávného Izraelce půda, kde bude hospodařit. Něco velmi cenného, co má navíc nostalgický náboj své minulosti. A není to tak snad i pro Hospodina? Vzpomínky na společné zážitky, ano, i nějaké ty starosti s obhospodařováním, potenciál do budoucna, se kterým může pracovat. To všechno je pro něj lid Boží. I když mu patří celý svět, my jsme jeho zvláštní poklad.
Bože, díky, že nás uchováváš ve své pokladnici.