Vzpomínám na sebe jako na malého kluka, když mne někdo napomínal. Nebylo mi to příjemné a snažil jsem se nic si z toho nedělat. Něco jiného bylo, když mne napomínali rodiče. To bylo vážnější: věděl jsem, že mne mají rádi a myslí to se mnou dobře. To nebylo tak jednoduché, nic si z toho nedělat; alespoň do mého určitého věku. Představte si, že za vámi přijde dobrý přítel či přítelkyně, napomíná vás s úctou a vidíte, že riskuje svou popularitu u vás. Co s tím uděláte? A představte si, že vám Pán Bůh, kterého znáte jako milujícího nebeského Otce a jistojistě víte, že mu na vás záleží, pošle napomenutí! Co uděláte s takovým napomenutím? Vezmete ho vážně? A jak dlouho vám to vydrží?
Pane Bože, děkuji ti, že ti na mně záleží a že máš všechny prostředky, jak mne napomenout, abych mohl něco změnit a mít se dobře.